Jméno: Pod rouškou všemožných přezdívek, falešných jmen a identit své jméno sděluje jen málokdy a málokomu. I když zní Talathiel, mnohem raději upřednostňuje zkratku Tal, pod kterou ho znají mnohé trosky, lačnící po penězích stejně jako on.
Příjmení: Morrar
Věk: 32 let
Povolání: Počítá se zlodějina jako povolání? Za peníze dokáže přinést žadateli cokoliv, co si zamane. Ať už je to dávno v něčím vlastnictví, nebo ne. A za pořádnou kupu peněz se nebojí i řezat hrdla.
Rasa: Breton
Schopnosti: I přesto, že v něm koluje bretonská krev, žádný mocný mág z něj není a zřejmě nebude. Jeho jedinými kouzly, které ovládá beze strachu o svůj život (protože mnohokrát se už sám zapálil, proměnil se v želvu, seslal na sebe blesk a nechal zmizet své brnění), jsou většinou z oboru vyvolávání. Jako mistrovský zloděj stejně mistrně ovládá umění plížení, vyháčkovávání a kapsářství.
Zbraň: Snad všechno, co mu přijde pod ruku, se může stát smrtelnou zbraní. Klacek, kámen, kus kovu, brnění, cokoliv. Nemá problém snad se zvládáním snad žádné zbraně a každá se v jeho dlani umí proměnit v prodlouženou ruku jeho maličkosti.. Kromě luku. I když se zoufale snaží trénovat, neboť by mu to značně zlepšilo život, pár šlehnutí tětivou přes předloktí a šípy létající snad do všech světových stran, jen ne směrem k terči ho rychle dovede k rozhodnutí, že tu věc se prostě nikdy nenaučí ovládat. Nejčastěji třímá dva vzácné, daedrické meče, vrhací dýky a další zbraně, které ho neomezují v pohybu. Nějaká válečná kladiva, dvousečné sekyry a obouruční meče jsou pro něj tabu.
Organizace: /
Bydliště: V každém větším městě má svůj určitý „kontakt“, u kterého má jistotu, že když uprostřed noci zaklepe na jeho dveře, vřele se mu otevřou a nabídnou veškeré své pohoštění. Když je ale na cestách, dokáže ulehnout kdekoliv je mu to umožněno. Zvykl si na podřízení se přírodě.. A nestěžuje si.
Povaha: Bude poznáno při hře. A nebo to možná dopíšu.
Něco o postavě: Tal byl narozen ve Vvardelfellu, tedy alespoň odtud pocházejí jeho nejranější vzpomínky. Tři tváře, sklánějící se nad ním na pozadí šedivé, bílé oblohy. Tehdy měl pocit, že mu končetiny umrznou krutým mrazem, který se kolem proháněl na oři v podobě ledového, severského větru. Kdo by to byl řekl, že onen namodralý uzlíček neštěstí a třepotajících se zubů bude zachráněn ze spárů kruté zimy, která oním rokem ostrovem cloumala jako hladová šelma, žádající další a další umrzlé oběti. Jeho zachránci byli tři osamělí khajiité, kupci, kteří cestovali napříč Vvardelfellem s jedním slabým oslíkem. Zabalili Tala do dek a po dlouhé konverzaci se rozhodlo, že pro ně může ten malý chlapec být přínosem, což ho zachránilo od překročení prahu sirotčince. Od té doby vyrůstal v jejich rukou, které mu sice poskytly teplo a jídlo, nikoliv však rozvíjení toho, co jako breton potřeboval trénovat nejvíce.. Magii. Tal byl od narození naučen, že jeho nejlepším přítelem musí být dýky, jednoruční meče a luk. Luk ho ovšem brzy naučil, že boj na dálku není nic pro něj. Oni tři osamělí khajiité se pro něj i přes svou prohnanost a dlouhý trestní rejstřík stali rodinou, za kterou by položil vlastní život. Cestovaní napříč ostrovem se jim však brzy přestalo vyplácet. Oslík uhynul a náklad byl těžší a těžší, jenže si ho nikdo nekupoval. A tak se rozhodli, že ostrov opustí a v Gnisisu najdou jednoho známého, který jim zařídí loď do nedaleké provincie: Skyrimu. Obchodníci jsou ve zdejších krajinách prý zdatní a jim by to mohlo krásně naplnit kapsy. Několik měsíců tedy ještě pobyli na ostrově, zařizující poslední kontakty a už v té době byl šestnáctiletý Talathiel zběhlý ve vybírání kapes, přesvědčování, ale i složité politice a polemizování. Khajiité na něho byli nemálo pyšní a on se nemohl dmout více, když se všech čtyř dokázal jejich měšce naplnit nejrychleji. Brzy přišel den, kdy se dívali na přibližující se siluetu honosné lodi, blížící se k nim ze západu jako příslib šťastného života a peněz. Nastoupení na loď možná bylo obyčejné, ale pro Tala to v tu chvíli znamenalo jedno veliké dobrodružství, které však mělo brzy skončit. Když loď ladně proplula kolem břehů Morrowindu a ocitla se na dohled ke skyrimskému přístavu, jejich loď byla znenadání napadena zdejšími lapky a bandity. Zřejmě by to pro něj nebyl žádný problém, už tehdy byl zručný v boji a klamání, kdyby ovšem nezaspal v podpalubí, zamčen v jedné z místnůstek. Zatímco na palubě se odehrávala jatka, on, zahrabošen pod kožešinami, vůbec nic neslyšel. Jistě, lapkové a banditi vyloupili loď, ale snad to bylo štěstí, osud a nebo jen náhoda, že zastrčenou místnost v rohu podpalubí minuli. Nakonec loď zapálili a opustili. Jeho probudil až kouř. Když zděšen a dusící se vyběhl na palubu, viděl všechny tváře, které již od raného dětství znal, podřezané jako prasata a pomalu se škvařící v rostoucím ohni. V tu chvíli se v něm udál jakýsi mentální zkrat, takže jakmile se vynořil na ledových březích Skyrimu, nebyl už onen usměvavý, bezstarostný a prolhaný mladík, jakým byl, když loď odplula. Hnán touhou po pomstě se seznámil se svou lačností pro prolitou krev jakéhokoliv bandity nebo lapky, kterého spatří. Dále pokračoval ve svém řemeslu, což byla zlodějna a případné špinění dlaní krví za někoho jiného. I když by mezi členy Cechu zlodějů zapadl během pár vteřin, nikdy by se členem nestal. Rád totiž bojuje sám za sebe a kdyby mu to přineslo přínos, jistě by je ihned napráskal a posléze si vychutnával odměnu. Za ty roky, sám uprostřed neznáma se naučil spoléhat jen sám na sebe, své instinkty.. A psa Tirise, kterého našel na jedné ze svých cest. Doteď hledá hlavního iniciátora oné hrozné události na lodi, ale každým dnem se vidina pomsty vzdaluje jako nedosažitelný cíl.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Jméno: Eyja
Příjmení: Valgarddottir
Věk: 20 let
Povolání: Pomocnice kováře v Bílém Průsmyku a zároveň provozuje společně s otcem stáje ve stejnojmenném městě.
Rasa: Nord
Schopnosti: Umí vzhledem ke svému věku uznale ovládat obouruční meče a cizí jí nejsou ani dvousečné sekyry. Díky své práci má sílu v rukou i nohou, což jí nedělá problém uzvednou a ovládat těžší zbraně, než jiné dívky či muži v jejím věku. Kovařina se za ta léta stala nejen prací, ale i vášnivým koníčkem, ač se ještě nedostala na takovou úroveň, aby si sama mohla kovárnu zprovoznit. Jednou za 24 hodin se smí proměnit ve vlkodlaka.
Zbraň: Vzhledem ke své možnosti proměny ve vlkodlaka nemá.
Organizace: Družiníci
Bydliště: Malý domeček zastrčený u západní hradby Bílého Průsmyku.
Povaha: Eyja má vlastní hlavu, jak už to u čistokrevných, mladých nordek v rozpuku bývá. Většinou se s vámi bude hádat téměř až do krve, dokud rezignovaně nepřiznáte, že má pravdu, ať už si myslíte cokoliv. Když se jí někdo znelíbí, a může jít i o samotného jarla, autorita v tu chvíli není překážkou. Bude se na vás dívat skrze prsty a s nakrčeným nosem, čekajíce až uděláte první krok k usmíření. Což se jí ale málokdy podaří, protože je to povětšinou ona, kdo dělá první opatrný krok a pod vousy k vám mumlá omluvná slova. Nemá ráda převahu a jakoukoliv nespravedlnost, což akorát vede k tomu, že z hospod se vrací s monokly a modřinami. Avšak fakt, že to ona dokáže dát do latě i vzrostlého muže holýma rukama zůstává skryto za ošuntěnými zdmi hostince. Mimo to vše si ale ráda popovídá s lidmi, kteří se u stájí, popřípadě u kovadliny pozastaví. Sama má docela málo volného času a peníze jsou pro ní to, co bude vždy na prvním místě. Ne z důvodu chamtivosti či lačnosti po zlatě, ale mít „na krku“ nemocného otce, který již ani neuzvedne koňské sedlo je starost, která nesmí být opomenuta. Vesměs je dobrá duše, která se za ubližované bude stavět stůj co stůj, ať už je převaha proti ní sebevětší a šance na úspěch sebemenší. A taky je dost upovídaná, když dojde na to, že se někdo zastaví, aby si s touhle tvrdošíjnou zrzkou popovídal.
Něco o postavě: Její osud v podobě člena Družiníků byl zpečetěn ve chvíli, kdy se narodila jakožto dcera členů tohoto cechu. Rituálem zasvěcení prošla na prosbu rodičů naneštěstí velmi brzy, což se vymstilo její matce, která chtěla z dcery urychleně mít dobrou válečnici, neboť bylo posedlá vidinou přicházející války. I přes nevole ostatních členů cechu však bylo uskutečněno zasvěcení teprve osmileté Eyji, jakožto právoplatné členky Družiníků. První proměna se uskutečnila bez větších problémů pod dohledem zkušených mužů, kdyby se cokoliv zvrtlo. Matka posléze usoudila, že je připravena se proměňovat do vlkodlaka bez zbytečných problémů. Což ani v nejmenším nebyla pravda. Malá dívka neodkázala své nově nabyté vlčí pudy zvládat a když jednou uprostřed noci přišla proměna, nebyl při ní nikdo, kdo by nedokázal Eyje zabránit, aby se, zastřena tlustou, temnou rouškou lačnosti po mase, vydala do ložnice svých rodičů, kde se na nejbližší osobu vrhla s široce rozevřenou čelistí.. Na svou vlastní matku. Jejího otce probudil až strašlivý křik, který se v podobě kloktání dral z manželčina hrdla, které jí drásala její vlastní dcera. Bylo jasné, že maminku se mu zachránit nepodaří, a tak alespoň usměrnil vlkodlačí mládě a zabránil mu v další pasece. Po přeměně a zjištění, co Eyja udělala se psychicky zhroutila a několik měsíců nemohla vzpomínku v podobě chutě krve vlastní matky vyhnat z hlavy. Družiníky, kteří s tímto problémem počítali a podobnou spoušť alespoň trochu předpovídali ani nenapadlo zhrzenou dívku z cechu vyloučit. Naopak se pokoušeli jí celou situaci pomoci vyřešit. Začala pomáhat otci ve stájích, což dříve byla práce její matky. Práce byla v tu chvíli to jediné, co dokázalo vyhnat temné myšlenky z její hlavy. A ještě lepší bylo, když jí byla v patnácti letech nabídnuta práce v kovárně Eorlunda, jednoho z členů Družiníků. S radostí přijala a do rozžhavených čepelí tak dokázala vtavit svůj hněv na sebe samotnou i veškeré ostatní starosti, které se jí honily hlavou. Brzy se tak začala její mysl očisťovat, dokud se Eyja nedokázala znovu usmívat na celé kolo a vzpomínky na matku zařadila spíše do šťastných, než aby se nad nimi trápila. Vyčesávat, osedlávat, krmit a hřebelcovat koně jí nedělalo problém a bušení do kovadliny taktéž ne. S tímto přístupem se brzy dopracovala na mladičkou oblíbenkyni v cechu, kterou každý zná takovou, jakou je dnes. Usměvavá, upovídaná, pracovitá a nadrzlá, se statečným srdcem a dobrou duší. Jen z proměn má od té chvíle, co zabila svou matku strach a používá je jen minimálně.
